Překlad: Emanuel Frynta
Scénář a režie: Ivo Krobot
Scéna: Jan Konečný
Kostýmy: Alice Novotná
Hudba: Zdeněk Kluka
Pohybová spolupráce: Zoja Mikotová, Ladislava Košíková a David
Strnad
Hrají: Petra Bučková a Jan Kolařík
1. a 2. premiéra: 18. a 19. dubna 2011
Dostojevského povídky vznikají souběžně s jeho slavnými díly. Něžná je spolu se Zápisky z podzemí považována za jednu z klíčových.
V napínavém příběhu zastavárníka, bývalého důstojníka a mladé, hrdé dívky se dovídáme mnoho o lidském odvědomí, o skrytých silách našeho vlastního jednání i o složitých vazbách racionálního a iracionálního v našem nitru.
Scénář vznikl podle stále živého překladu Emanuela Frynty přímo pro Petru Bučkovou a Jana Kolaříka. Velmi důležitá je v inscenaci hudební složka, autorem hudby je Zdeněk Kluka, použity jsou též motivy z díla I. Stravinského a zhudebněné verše S. Jesenina.
Délka představení: 80 minut
Cena vstupenek: 200 Kč (plné vstupné) / 110 Kč (studentské/seniorské vstupné)
Na této inscenaci jsem byl ve čtvrtek 8.12. od 19:30. Představení bylo vyprodané a těší se zřejmě od své premiéry velké návštěvnosti. Odehrávalo se ve sklepních prostorách Centra experimentálního divadla (tam, kde sídlí i Husa na
provázku). Složení publika bylo různé, avšak tvořili ho zejména mladí lidé.
Inscenátoři zvolili dílo z rukou pera jednoho z nejvýznamnějších ruských spisovatelů všech dob. Sázka se určitě vyplatila, protože příběh páru (který jsem před časem sám četl), je poutavý a jímavý zároveň. Dobře bylo vsazeno i na muziku, přičemž původní český autor scénické hudby dobře ladil s díly Igora Stravinského.
U obou herců by se dalo mluvit o hereckém koncertu, přestože Jan Kolařík místy přehrával a byl příliš teatrální.
K ruskému duchu pojetí inscenace se to však i přesto hodilo a přílišné deklamace nebyly na škodu. Něžná v podání Petry Bučkové byla skutečně „něžná“, ale obsahovala i rozměr „mrchy“, která se dá těžko zkrotit a která dělá jakoby naschvály. Takže si jistě zaslouží pochvalu. Oba herci však jistě v jeden a půl hodiny dlouhém představení předvedli maximum svého úsilí a snažení.
Scéna byla nápaditá – použití jakéhosi ocelového boxu coby snového úkrytu Něžné bylo působivým prvkem v celé
inscenaci. Méně již podlouhlý rozkládatelný stůl, se kterým se pracovalo účelově, aby se něco dělo – nebylo to však potřeba. Režijní dohled pana Krobota po celou dobu představení svědčil o faktu, že i hlavní realizátor to myslí
vážně, a jelikož seděl blízko ode mě, všiml jsem si, že celou dobu črtá režijní poznámky.
Hlavním hereckým tahounem, jak jsem již naznačil, byl zejména Jan Kolařík, už jenom proto, že jeho postava
obsahovala více textu než postava Petry Bučkové. Hra nepostrádala tah, byl to nevyčerpávající běh od samého počátku až do konce, místy však kulminovala v nudu a beznaděj. Toto je dáno vážnou tématikou v melodramatickém
podání, avšak nemyslím si, že i takto závažné téma by mělo postrádat humor, vtip či esprit (za celou dobu se publikum ani jednou nezasmálo). Příčinou je jakási hořkost a trpkost v ústech, což je ale na druhou stranu „vina“
autora, nikoli realizátorů. Představení postavy staré služky v podání Jana Kolaříka nebylo také zrovna šťastné, i když jistě ekonomické. Bylo znát, že představení bylo zřejmě realizováno s nízkým rozpočtem, o to však s větším
nadšením a zápřahem tvůrců (vždyť co dělal Grotowski či Kantor?). Černobílá atmosféra představení bez jasných kontur a barev a bez vícero rozrůzněných nálad svědčí o faktu, že i divadlo je černobílé nebo barevné, jako televize
(přítomnost barvy nevypovídá o kvalitě představení: někdy až příliš často vidíme pestré kostýmy, scénu a bujarou náladu herců, což se nemusí trefit zrovna každému do vkusu). Já mám raději „černobílé“ divadlo, místy jsem se však
nudil a říkal si: kdy už skočí z toho okna? 😀 Na prožitku z představení to však vůbec neubralo – naopak. Tím, že jsem příběh znal, jsem se ochudil o možná překvapení a spletitosti, které bych zavnímal jinak a s větším zaujetím. Na druhou stranu jsem měl šanci se k tomuto příběhu vrátit a dojasnit si jisté souvislosti. Může za to ona nebo on? Ta,
která si vymýšlí a je na peníze, nebo ten, který je v roli despoty a otrokem svých vášní a chtíčů?
Každopádně se jedná o lidskou tragédii a zde není místo pro humor, o kterém jsem psal výše. Chyběl zde však
jistý nadhled, ironie, herci byli příliš ponoření do svých rolí dle Stanislavského. Tady bych tedy dával vinu režisérovi. Nápadité to bylo místy dost, ale překvapivé málo. Dalo by se říci, že z výčtu mých inscenaci, které jsem za život viděl (tisíc jich jistě bylo), se jednalo spíše o průměrnou inscenaci. Rozhodně neplatí ani často citované rčení, že divadlo se hraje dobře, špatně a v Brně. Zde bych se více zamyslel nad tím, jaké že divadlo se to v Brně hraje? Hraje se bezesporu dobré divadlo. Divadelních osobností dalo Brno světu dost a zde není pochyb.