Toto a osudy dalších spisovatelů jsou tristní příběhy o tom, jaký má dobrý
spisovatel v podstatě nezvratný osud. Buď vadí nově nastolené politice, nebo je
nepohodlný stávájícímu režimu. Každý výjimečný člověk v podstatě trpí, ať již
je spisovatelem dobrovolně či nikoli – ať již se za něho považuje či ne. Svědčí
to bohužel také o povaze českého národa a o jeho ne/přijímání spisovatele
jakožto nositele plnohodnotného a svobodného povolání.
S nástupem nacistické moci v našich končinách řada tvůrců a umělců odešla
do zahraničí – mezi nimi Ota Ornest, Jiří Voskovec nebo Jan Werich, který se
statečně vrátil, ačkoli moc dobře věděl, že systém, do kterého se vrací, není
zdaleka ideální. Měl však natolik silnou osobnost, že dokázal se ctí přežít a
stal se jednou z nejvýznamnějších osobností českých dějin 20. stol. Pozdější
sekundant Jana Wericha, Miroslav Horníček, zato, ač narozen již v r. 1918,
tvořil de facto jen pouze v komunistickém režimu a odrážel hrdě jeho ideje,
aniž by režimu poklonkoval. Jeho dílo je v podstatě nedoceněno 9 let po jeho
smrti, svou spisovatelskou dráhou však můžeme jeho tvorbu bez zapochybování
srovnat s italským velikánem Dario Fo.
Zastavme se na chvíli u díla těchto velikánů. Nechci působit, že míchám
jablka s hruškami, něco ale opravdu tito spisovatelé společného mají.
Jedno z Kafkových nejvýznamnějších děl, povídka či novela
„Proměna“, je záznamem schizofrenního deníku, kdy jeho paranoidní
představitel v ich formě zachycuje zvláštní rozčarování nad okolním světem a
zejména svými rodiči přeměněn v nelidského tvora. Je to sonda do Kafkovy duše,
s souladu se svým povoláním a komplexem neuplatněnosti jako spisovatele píše
doslova z duše, jaké to je, být a cítit se někým jiným a být oproti tomu ve
skutečnosti považován za někoho jiného. Jeho dilema z práce v pojišťovně a
světem práce s perem v ruce je skutečně katakombický rozměr.
Na rozdíl od něj mohli bratři Čapkové říci, že jsou schopni jako píšící
umělci se uživit. Bylo to však dočasně, neboť oba protestovali proti
nastupující fašistické německé moci a dostali se tak do křížku s nově
nastoleným zákoníkem. Jejich „Loupežníci“, „Válka s mloky“,
„Matka“, „R.U.R.“ a zvláště pak „Bílá nemoc“ jsou
otevřenými výstupy proti německé zvůli, které se však ani jednomu z nich
nevyplatily, zvláště pak Josefovi ne. Témata jsou stále aktuální – zbývá jen
otázka, proč se daní autoři na našich scénách neobjevují více. Jsou snad
neoblíbení za svou bojovnost? Ublížili snad českému národu?
To by se spíše dalo říci o protektorátních umělcích – jednak těch, kteří
zde za protektorátu dále vesele točili filmy se sladkými zápletkami, jednak
také těch, kteří prchli do zahraničí a své názory šířili z ciziny pouze
zprostředkovaně. E.F.Burian byl světlou výjimkou, neboť to, co prožil v
koncentračním táboře, ho přeživšího natolik ovlivnilo, že svou tvorbou zapadl
poté v komunistickém Československu spíše do ústraní. Nicméně důležitý je fakt,
že jeho předválečné D34 ovlivnilo právě emigranty v zahraničí, Otu Ornesta
nevyjímaje. Ti svým osudem také v podstatě trpěli. Nic s tím vlastně nezmohli a
ani nemohli. Tím, že utekli, si možná zachránili holý život.
Něco podobného by se dalo říci i o filmovém režisérovi Martinovi Fričovi,
kterému se záhadně podařilo proklouznout jak režimem předválečným, tak válečným
a poválečným. Přestože před válkou točil zejména filmy ze zbohatlického
prostředí, točil i za války a v r. 1965 byl dokonce jmenován národním umělcem.
A to přestože nechal postavit dnes chráněnou kulturní památku ve stylu
funkcionalismu, kde bydlel se svou manželkou, herečkou s cizokrajným jménem
Suzanne Marwille. Holt, někdo měl štěstí. Ve srovnání s osudem E.F.Buriana
určitě.
Podobné štěstí měl právě i již zmíněný Jan Werich. Vzhledem k jeho otevřené
divadelní politice za doby před protektorátem mu jaksi byla tolerována i
vyjádření k okupaci Československa v r. 1968: „takže když to shrneme… tak
je to lepší, než jsme se báli že by to mohlo bejt, když jsme mysleli, že by to
mohlo bejt moc špatný… ovšem musí se to hlídat!“. Přitom ještě předtím v
r. 1963 mu byl taktéž udělen titul národního umělce. Přičemž po tandemickém
rozdělení s Jiřím Voskovcem už téměř vůbec nepíše, divadelní hry vlastně vůbec,
jakoby chtěl národu vše sdělit skrze role a jejich text jako televizní a
filmový herec a při účinkování v estrádách. Bylo to zřejmě těžké období, avšak
takové osobnosti jako je Jan Werich, který cítil národní uvědomělost a lásku k
českému národu a který během války musel opustit Československo, zřejmě ani komunisté
přiliš neublížili.
A nyní se dostáváme k dalšímu, dneškem zatím nepříliš doceněnému
velikánovi, náhradnímu parťákovi Jana Wericha, Miroslavu Horníčkovi. Ten byl
tak čistý ve své sdělnosti a tak plodný ve své tvorbě, zahrneme-li do ní
bezpočet im memoriam již neuváděných divadelních her. Těsně před válkou přijal
angažmá v Plzni, po válce se dal dohromady právě s Janem Werichem, a ve své
tvorbě byl vždy smířený a tichý trpitel druhého československého období temna.
Šel ve své literatuře více do filozofie, více do hloubky, a právě proto bychom
tomuto velikánovi měli v současném divadle věnovat více prostoru a pozornosti.
Uveďme například krásnou divadelní hru “S paní ve spaní”, která je odrazem
poetismu, ale vyjadřuje se až takřka postmoderně. Je milým příběhem setkání
dvou lidí opačného pohlaví a svou kvalitou a atmosférou by se dala klidně
přirovnat k Jiráskově hře “Lucerna”, Hrubínově poémě “Romance pro křídlovku”
nebo Vančurově novele “Rozmarné léto”.
Kafka se trápil, bratři Čapkové zřejmě také. Nebylo to jednoduché ani za
protektorátu, kdy řada umělců musela emigrovat. Kdo však dokázal svůj názor
šikovně formulovat a byl osobností, za totality se špatně neměl. Přestože
komunismus údajně široké vrstvy obyvatelstva deprimoval a dnešní pohled na něj
sděluje, že se nemohl vyjadřovat žádný názor, tato ukázka velkého umění i
v době totality je svědkem opaku. Naopak dnes můžeme říci takřka cokoliv,
ale nic s tím nezmůžeme, protože vedeme každodenní konkurenční a egoistický boj
o přežití.