Utrpení knížete Sternenhocha:
Toto poměrně hluboké vyprávění o vztahu mezi mužem a ženou je velmi poutavé, fatální, metafyzické a svědčí o zralosti autorova pera. Čtení knihy mě takřka připoutalo k lůžku, a to jsem četl elektronickou verzi, jejíž čtení nebylo příliš pohodlné. Doporučuji vřele všem, kteří chtějí zkoumat literaturu z období secese s tématickým přesahem až do dnešních dnů. Krásný jazyk, výrazivo, syntax i styl. Troufám si říct, že jde o jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů vůbec.
Krvavý román:
Přijde mi, že zatímco autorův postoj k postavení žánru krváků v pojednání je výřečný, výsledek se svým sdělením poněkud pokulhává.. Autor tak postavil tento žánr coby vážený, ale svým remakem či remadem příliš mnoho ke kultu nepřispěl.. Ani jeho dřevoryty nejsou tak pěkné, jak jsem si původně představoval..
Autor nepracuje s kontinuitou příběhu, jednotlivé kapitoly nenavazují a nekorespondují: je to tak trochu dada. Ději tak chybí pevná zápletka i samotný příběh (zejména v první části).
Nejlepší je autobiografická pasáž XXIII. s názvem „Zbožné poselství“ – je to autorovo poselství, které – dokážu si to dobře představit – odkazuje na Adolfa Wölfliho. Svým přispěním k obhajobě krvavých románů však samotný žánr nespasil, neboť výsledek není ani zdaleka tak dobrý, aby si mohl čtenář udělat jasnou představu k této obhajobě.
Jímavý je až příběh s přesahem (opět autobiografický) v druhé části knihy, kde vypráví i o své přítelkyni, dělající mu v textu korektury. Přesto má Váchal problém s pravopisnými chybami, zejména s užitím zdvojených souhlásek, a s překlepy v sázení, způsobenými zřejmě jeho opilectvím.
Ke konci knihy už snaha o udržení žánru krváků tak marná není – kvality díla (kromě pravopisných chyb, které sám omlouvá, se zmiňuje i o vadném syntaxu) sahají minimálně do výšin naštěstí zachovaného Portmonea v Litomyšli. Na konci mě román vyloženě vyděsil, takže zřejmě nakonec splnil svůj účel.