Ještě předtím se však zastavme nad tématicky podobnou beletrií, která Brownův román předcházela, a kterou se úspěšný a výdělečný americký autor bezesporu inspiroval. Umberto Eco, vrcholný představitel literární eklektické postmoderny, kterou zdárně spojuje s mysticismem, vydal jistou knihu o pár let dříve, a reakce publika potvrdila jeho všeobecný nadprůměrný literární talent se smyslem pro hloubavost, brilantní osvojení jazyka a vykreslení nejmenšího popisného detailu. Jeho “Foucaultovo kyvadlo” se stalo mezi mladými intelektuály putovní a poutní knihou, která jim dávala řadu odpovědí na otázky ohledně zednářů či rosenkruciánů a jiných tajných bratrstev, ale také prosor k úvahám nad smyslem lidského bytí.
Tomu Brown prostor nedává, a dalo by se říci, že záměrně a opět s úspěchem: zatímco zahloubaný literární text Ecův nutí přemýšlet a pozastavovat se snad nad každou jeho větou, Brownův bestseller klade nepodbízivou formou otázky, jejichž odpovědí se dočká každý uvažující a trpělivý čtenář. Navíc Ital myslí bez nejmenší nadsázky svou knihu naprosto vážně, a aniž by dal prostor k demystifikaci tak sporného odvětví jako jsou magie, mýty a legendy, Američan hned v úvodu píše, že příběh je sice vystavěn na podložených faktech, ale zároveň dodává poznámku, že veškerý obsah i postavy jsou smyšlené.
Proto nechápu oficiální odsouzení tohoto textu Vatikánem, kterého se církev dopustila v médiích zejména při zákazu projekcí filmu v destinacích, kde je křesťanství ohroženo. Text má sice k postavení církve kritický náhled, dává však čtenáři dostatečný prostor k vlastním úvahám nad tvrzeními proti jiným tvrzením, kterých je plná kniha, aniž by si nárokovala právo cokoli dokumentovat. Křesťansky orientovaný člověk zřejmě knihu sám odloží, protože se bude cítit dotčen. Ale o to Brownovi vykreslením příběhu a postav také šlo, a zhostil se toho bravurně, nikoli jen prvoplánovým odsouzením. Nejenže je v závěru knihy autorův postoj k církvi nestranný a je tak vlastně na čtenáři, na čí stranu se přikloní, ale – co především, církevní mýtus, jak chtěl zřejmě autor vyslovit, je stejně nedoložený jako fakta, která otevírají problematiku mysticismu jako takového a s ním spojené hlavní představitele této knihy. Nikdo knihou nechtěl říct, že Maří Magdaléna měla děti a ty přežívají v podobě jakési modré krve až do současnosti. Autor se snažil vysvětlit, že stejně tak mýtus o Ježíši Kristovi a jeho zdánlivé sexuální čistotě a božském původu je taktéž nepodložený pohanský fakt. A že na každém příběhu, jak v minulosti, tak i dnes, se každá instituce snažila svým přikreslením a přikrášlením situací a mýtů vydělat nejen ve prospěch moci. A tak to dělá napříč církevní kritice i laické veřejnosti i sám Brown. Koneckonců: když se církev cítí dotčena, asi k tomu má důvod – strach o ztrátu váženosti a vlastních pozic, přesně o tom píše Brown. Inu, potrefená husa nejvíc kejhá.
A o to tu nadšenému příznivci kryptografie jde. Život je zahalený a plný tajemství a je třeba je objevovat. Umberto Eco jejich “tajnou esenci” již zřejmě objevil a s ním možná pár erudovaných eremitů. Svádí tak trochu k fanatismu, že orientací k magii a utajeným informacím vyřeší člověk poslání na tomto světě. Jeho takřka semitský text (aniž by šlo o spojení s judaismem či tímto tvrzením o výraz antisemitismu) je stravitelný asi jen pro pár mnichů, žijících v ústraní, ale ti, co žijí z velké části komerčním konzumním životem – byť jeho systém odsuzují – mají tento prostor k úvahám právě v Brownově próze. Navíc, má ji mistrně zfabulovanou a skvěle vykonstruovanou a promyšlenou do sebemenší drobnosti. Tak, abyste se nemuseli dívat na film, který ani zdaleka nezachytí to, co dokáže zachytit text. Ví, co nám chce říct. A za to mu patří velký dík.