S nejen českým literárním undergroundem je spojen zejména samizdat. A přináším zde překvapivé zjištění, že věk samizdatu zdaleka neskončil! Pakliže je dnešní publikování spjaté zejména s ekonomií produktu, známostmi, sponzorstvím, často také nedobrovolným kurátorstvím a samofinancováním nebo self-publishingem, pak jistě ne. Vždyť kolik literatury, více i méně hodnotné, se k nám vůbec nedostane! Stále je tedy patrný tzv. „třetí proud“, kdy se nejedná ani o umění oficiální, avšak ani o umění alternativní (alternativa ve svém významu předpokládá opozici vůči klasickému vyjadřování). Poněvadž nelze umění rozdělovat pouze na „buď – anebo“. Amatérská i leckterá kvalitní literatura bývá tedy stále odkázána na volné šíření mezi známými (např. elektronickou cestou) nebo na vydávání v malém nákladu. Týká se to i psaní „do šuplíku“. Otázkou však v dnešní době svobodného projevu zůstává, nakolik může být dnešní mluva schopná vyjádřit jakýsi nesouhlas s dobou (poplatný před léty totalitnímu režimu) a zda ještě vůbec existuje nějaké tabu, které by literatura mohla pojmout. Zdá se totiž, že ačkoli se nám leckdy zhrzené nesouhlasení s ubohým stavem věcí daří pojmenovat, nic tím vlastně nezmůžeme. Každopádně však věk „zakázané literatury“ ještě nepominul.
Zaznamenat v hudebním undergroundu podobné vymezení, které by se dalo adaptovat na současnost, bude poněkud složitější, jelikož hudba předpokládá produkci, spjatou s nahrávkami nebo koncertováním. Bez toho hudba vlastně neexistuje. A pokud vám na koncert nepřijdou zrovna hooligans nebo náckové, pak se není jistě čeho bát (že by se kupříkladu aparát zhroutil).
Bratři Topolové reprezentují hudební i literární underground v poslední době asi stále nejvýznamněji a nejvýstižněji. Jejich „Žiletky“ (resp. deska od Filipa Topola a Psích vojáků) svébytně vyjadřuje člověčí vězení, neodkladný princip vězněného těla v neustálém sledu neutěšených věcí, které není schopno se s některými věcmi vyrovnat a jehož boj s větrnými mlýny pohlcuje marnost.
V konstruktivní práci Martina Pilaře z Ostravské univerzity můžeme najít spolehlivé vymezení problematiky undergroundu. Odkazuje zde na teoretika i praktika Iva Vodseďálka, na Martina C. Putnu nebo nově na Johannu Possetovou. U rozdělení proudu do několika rysů touto autorkou si však také nejsem jist jejími kvalitami, neboť např. uvedené „radikální odmítání jakéhokoli nátlaku“ je trochu v rozporu se známou realitou, že „autisti“ (nebo outsideři, chcete-li) či „máničky“ byli všeobecně známí svou revoltou a nesouhlasem s obecně platnými záležitostmi v té době.
Podzemí, nebo lépe řečeno podsvětí, zůstává stále neprozkoumaným prostorem, kde není ani světlo, ani tma. A rozhodně zde (alespoň doufám) neplatí známé „pod svícnem je největší tma“. Protože underground, ať již do dnešní doby přežívá či nikoli, je jistě v umění jeho největším svícnem.